Zamilovaná do souseda

Zamilovaná do souseda 4

22. června 2018 v 20:15 | S. K. Holešová

báseň 4:

Slova volí řádky,
šeptají mi,
že život je krátký,

slova píšu v řádky,
naříkají,
že si ho chci vzít,
a nevrátit zpátky,

v slzách se inspirace skrývá,
která se skrz prsty na svět dívá,

v jednu chvíli,
těší mě slovy,
v druhou,
zabíjí mé vnitřní bohy,

drtí mou víru,
a krade mi tím sílu,

tolik mužů i žen,
mohla bych mít,
a né jen na jedno rande,
s nimi jíti,
a přesto jen s ním chci žíti,

možná je to samota,
co se vkrádá,
a užívá si,
že ho mám ráda,

či hledám v něm podpory,
co zná k mému srdci otvory,

kdo mi to může říci?

asi by spatřil mou rudou líci,
a já jen mohu říci,
" že je mi smutno!"

Zamilovaná do souseda 3

22. června 2018 v 20:02 | S. K. Holešová
Báseň 3:

I.

Promluvila ke mě múza,
mě polila strachu hrůza,
jelikož ten Amorův šíp,
mě zasáhl,
leč tebe jen pých,

promluvila ke mě múza,
z jejího hlasu ....
děs,
a hrůza,

proč se však děsím či co se děje,
buší mi srdce,
když se směje,
a já jsem krůčkem,
do beznaděje,

do beznaděje,
co je plná rýmů,
však,
má slova jsou pro vás jak hrstka dýmu,

už konečně se může vyplnit můj sen,
a já však stále,
bojím se jen,

do třetice všeho dobrého i zlého,
stále dumám,
zda udělám tě svého,

když dožila jsem se strašlivých chvílí,
nářku,
křiku,
a bolestných pílí,

stojí ta bolest za to?
když mluviti stříbro,
a mlčeti zlato?

teď tu čekám ve světle zalitém pokoji,
zda napíšeš mi alespoň slovo,
čekání však není pro mě,
je jen pro někoho,

II.
Vrátila se mi chuť psát rýmy,
teď jsem v ráji,
mezi svými,

avšak...

chybí mi tvůj hlas,
vem ten pocit třeba ďas,

stále čekám,
a civím na mobil tichý,
čekám,
kdy se oběví tvé číslo lichý,

ty však stále nic,
ano dal jsi mi hodně,
leč já chci víc,

víc toho hřejivého citu,
aby mé srdce,
mohlo vylézt s krytu,

už je zase jedenáct pryč,
a ty můj žale klidně si křič,

on už nenapíše,
to již vím i já,
převýšila jsem náš limit jak se zdá,

každý den,
vidět se chvíli jen,
děláme si na sebe nároky,
a však bez záruky,

nikdy však neuslyším tuhle větu:
" Budeme se bít, proti celému světu,
jen TY a JÁ"

to je nářku,
to je křiku,
snad pocity se mění,
v rozbouřenou řeku,

mezi těmi brutálními vlanamy,
stojíme oba,
navěky sami,
leč nevkročí sem lidská noha,

seč by jiné lidi to smetlo,
páč by se mi to v písmu pletlo,

III.

přemýšlím,
zda psát ti mám,
zda mám počkat,
až napíšeš sám?

však prsty svědí,
co ti napsat,
to oni vědí,

jen já jim nedovolím to psát,
nedokáži se toho přestat bát,

ať už ta báseň skončí,
ať přestane,
díky tomu se ze mě blázen nestane,

a však nedokáži přestat psát,
jelikož straš-pytli nikdo nemá rád,

miluji ho,
sakra a to moc,
což se nemělo stát,
bolesti už bylo dost!

avšak nemůžu si pomoci,
nad láskou jsem vždy bez moci,

už si stěžoval na svůj chrup,
že křiví jest,
a jen díky němu,
dokáže mě svést,

za jeho úsměv,
vraždila bych ráda,
zabila bych za něj né jednoho kamaráda,
zaplať pán Bůh,
k úsměvu stačí málo,

díky vtipu,
jak se mi zdá,
jak se světu zdálo,

IV.

stále čekám,
leč skoro spím,
dokonce mi dochází i ten jeden rým,

stále usínám u mobilu rudého,
rudého jak krev sama,
ze všeho dělám strašné drama,

ten pocit touhy po něm,
je skoro pryč,
místo něj na mé tělo,
ušilo únavy bič!

Zamilovaná do souseda 1

22. června 2018 v 20:01 | S. K. Holešová
Báseň 1:
I.
Nevím jak tato slova vznikla,
a však říci je musím,
aby bolest s tichla,

byli časy,
plné krásy,
a já je zabila,

vím to a to mě hodně bolí,
vzniklo to jen chybou mojí,

naše rodiny se scházejí denně,
avšak scházejí se stále,
jen něco je jinak.
JINÍ JSME MY DVA!!!

kdysi si mi otevřel své srdce i duši,
bylo to omamné a krásné,
mezi námi to bylo takřka jasné,

II.

každou noc co noc,
chodívali jsme ven,
potají,
tak i knihy s romány šeptají,

nechtěla jsem si přiznat co cítím k tobě,
bála jsem se to přiznati i sobě,
byl tu však jiný hoch,
kterému jsem hlupák slíbila,
že nežli se rozhodne,
pro jiného jsem nebyla,

já naivní jsem slib splnila,
a tebe tím ranila,

III.

jednou večer,
šli jsme zase spolu ven,
tehdy se mohl splnit můj sen,

šli jsme tiše noční krajinou,
škádlili se,
jak Luna s mořskou hladinou,

A pak,
se to stalo!!!

já uzavřenost sama,
hrála jsem,
jaké je to melodrama,

tys jen přimhouřil oči,
a zasněně ses zahleděl,
jaký si vnitřní boj,
s jakým sis rady nevěděl,

pak si se však rozhodl,
a rychle vykročil,
se mnou se celí svět zatočil,

nestihla jsem popadnout dech,
když tys,
přikryl má ústa,
těmi sví-my,

tu náhle lásky svit,
a vášně žár,
ke všemu věčný zmar,

IV.
po chvíli,
můj slib mi projel myslí,
tak smutný,
tak jistý,

a já s velkým smutkem,
smířená se srdcervoucím skutkem,
odtrhla tě od sebe a vyrazila pryč,

ospalost má tomu na humoru dala,
časem jsem se tomu smála,
avšak bolest nepřestala,

V.

od toho dne,
to šlo mezi námi od desíti k pěti,
byli jsme jak malé děti,

nechci abys mě nenáviděl,
nechci abys mě litoval,
chci jen aby si mě stále miloval,
každou chvíli vidím tebe,
ale už si po tvém boku nedokáži představit sebe,

je to jako bych tě ztratila,
a přesto jsi tady,
tento svět má jisté vady,

proč má člověk pochopit jak moc někoho miluje,
až když ho ztratí,
proč se tak rychle život zhatí?

do dnes každý večer,
sedím na zahradě s cigaretou,
s duší vylekanou,
a přesto skrytou,

sedím a pozoruji mraky,
přemýšlím,
zda na mě někdy myslíš taky,
avšak,
bojím se doufat!
I když vím,
že nikdy si nepřečteš tato slova,
což mě celkem těší,
jelikož to co bylo,
nerada řeším,

Báseň smutného rozjímání

22. června 2018 v 19:52 | S. K. Holešová

Báseň smutného rozjímání

tiše sedím,
o čem přemýšlím,
ani nevím,
sedím na verandě s cigaretou,
z duší odhalenou,
a přesto skrytou,
co jen cítím,
vítr se ptá,
já mu odpovím,
že nic,
vždyť se mu něco jen zdá,
bez ptaní odletí pryč,
a má dušička na mě bere bič,
člověk nepozná co druhého trápí,
leč jedním slůvkem se smutek lehce vrátí,
když cítíš že si sám,
jednu radu já ti dám,
netruchli nad nesmysli které nutí tě brečet,
radši mysli na vzpomínky které radostí tě nutí ječet.

Láska která je na věky stracena

30. prosince 2017 v 23:02 | S. K. Holešová
Láska která je na věky stracena

Když přijdu a podívám se do zrcadla vydím tě vedle sebe,
když tě vidím zatáhne se nebe,
Začne slejvák jako trám,
má láska nekončí,
nemá rám,
Toužím tě vydět zas a znova,
zapomen na má smutná slova,
neuvidíš mě brečet ani vzlykat,
zato budeš strašně pikat,

Proč se mi to pořát děje,
Už se zase na mě krásně směje,
ovšem slib mi nedovolí být s ním,
nenapadne mě už jiný rým,
Proto se s brekem v duši,
všechny má slova ruší :'(
 
 

Reklama