Zamilovaná do souseda 3

22. června 2018 v 20:02 | S. K. Holešová |  Zamilovaná do souseda
Báseň 3:

I.

Promluvila ke mě múza,
mě polila strachu hrůza,
jelikož ten Amorův šíp,
mě zasáhl,
leč tebe jen pých,

promluvila ke mě múza,
z jejího hlasu ....
děs,
a hrůza,

proč se však děsím či co se děje,
buší mi srdce,
když se směje,
a já jsem krůčkem,
do beznaděje,

do beznaděje,
co je plná rýmů,
však,
má slova jsou pro vás jak hrstka dýmu,

už konečně se může vyplnit můj sen,
a já však stále,
bojím se jen,

do třetice všeho dobrého i zlého,
stále dumám,
zda udělám tě svého,

když dožila jsem se strašlivých chvílí,
nářku,
křiku,
a bolestných pílí,

stojí ta bolest za to?
když mluviti stříbro,
a mlčeti zlato?

teď tu čekám ve světle zalitém pokoji,
zda napíšeš mi alespoň slovo,
čekání však není pro mě,
je jen pro někoho,

II.
Vrátila se mi chuť psát rýmy,
teď jsem v ráji,
mezi svými,

avšak...

chybí mi tvůj hlas,
vem ten pocit třeba ďas,

stále čekám,
a civím na mobil tichý,
čekám,
kdy se oběví tvé číslo lichý,

ty však stále nic,
ano dal jsi mi hodně,
leč já chci víc,

víc toho hřejivého citu,
aby mé srdce,
mohlo vylézt s krytu,

už je zase jedenáct pryč,
a ty můj žale klidně si křič,

on už nenapíše,
to již vím i já,
převýšila jsem náš limit jak se zdá,

každý den,
vidět se chvíli jen,
děláme si na sebe nároky,
a však bez záruky,

nikdy však neuslyším tuhle větu:
" Budeme se bít, proti celému světu,
jen TY a JÁ"

to je nářku,
to je křiku,
snad pocity se mění,
v rozbouřenou řeku,

mezi těmi brutálními vlanamy,
stojíme oba,
navěky sami,
leč nevkročí sem lidská noha,

seč by jiné lidi to smetlo,
páč by se mi to v písmu pletlo,

III.

přemýšlím,
zda psát ti mám,
zda mám počkat,
až napíšeš sám?

však prsty svědí,
co ti napsat,
to oni vědí,

jen já jim nedovolím to psát,
nedokáži se toho přestat bát,

ať už ta báseň skončí,
ať přestane,
díky tomu se ze mě blázen nestane,

a však nedokáži přestat psát,
jelikož straš-pytli nikdo nemá rád,

miluji ho,
sakra a to moc,
což se nemělo stát,
bolesti už bylo dost!

avšak nemůžu si pomoci,
nad láskou jsem vždy bez moci,

už si stěžoval na svůj chrup,
že křiví jest,
a jen díky němu,
dokáže mě svést,

za jeho úsměv,
vraždila bych ráda,
zabila bych za něj né jednoho kamaráda,
zaplať pán Bůh,
k úsměvu stačí málo,

díky vtipu,
jak se mi zdá,
jak se světu zdálo,

IV.

stále čekám,
leč skoro spím,
dokonce mi dochází i ten jeden rým,

stále usínám u mobilu rudého,
rudého jak krev sama,
ze všeho dělám strašné drama,

ten pocit touhy po něm,
je skoro pryč,
místo něj na mé tělo,
ušilo únavy bič!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám mé básně

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama